Úryvek
Proberu se nataženej na tvrdým studeným povrchu. Hlava jak střep, všechno mě bolí nebo brní a jsem jen tak tak schopnej otevřít oči, natož potom vstát. V hubě mám nacpanou nějakou houbovitou hmotu a blbě se mi kvůli ní polyká.
Zaostřím. Dívám se do stropu, nade mnou obří kruhová lampa s takovým tím dlouhým pohyblivým ramenem, podobný mívávají na operačních sálech anebo u zubaře...
Tak počkat, co dělam ve špitále?
“Subjekt číslo 11, muž, odhadované stáří asi třicet let...” Suše odříkává hlubokej neznámej hlas patřící člověku mimo mé zorné pole.
Vyčerpaně ležim a zkoušim si vzpomenout, kdo a proč mě takhle zřídil. Sice už jsem se párkrát vzbudil na nejrůznějších podivných místech, ovšem tohle je zatím premiéra.
“Nutriční stav v normě, tělesná schránka velmi dobře zachovalá, bez patrných známek vnějšího poškození. Lucidní.” Přes ty jeho plky se nemůžu pořádně soustředit…
Sakra, už jsem to skoro měl!
“Provedeny přípravy k intravenózní aplikaci experimentální látky Lampyris verze 2.52. Předpokládaný výsledek testu - nejistý.”
Kurva, cože?! Kam jsem se to dostal?! Co to ten pošuk mele, jaký přípravy, jaký testy?!
V tom mi to konečně všechno docvakne - Magor!
Roztřesu se a zdaleka to není jen od zlosti, nedá se to zastavit.
Nervózně mžourám po okolí. Všimnu si tří zavěšených pytlíčků, co se mi bimbají vzadu nad hlavou, stejný se používají, když člověka připojí na kapačky. Naplňuje je nějaká na první pohled vyloženě důvěryhodná jedovatě zelená kapalina. Okamžitě si vybavím hodiny dějáku, když jsme se učili o doktoru Mengele, a strachy se mi naježí veškerý chlupy na těle.
No neni to ironie? Přežil jsem apokalypsu i zpackanou samovraždu, a to všechno jen proto, aby si teď se mnou mohl pohrávat nějakej vyšinutej psychopat? Ne, díky nechci!
Naseru se a přemlouvám svý zatuhlý svaly ke spolupráci, ty, sice s úpornou námahou, ale začnou odpovídat. Zaberu a zkouším se zvednout, musim se odsud dostat, stůj, co stůj!
Do kůže se mi hned na několika místech zaříznou solidní popruhy na blázny a drží mě jako mouchu v pavoučí síti. Neposunu se ani o píď.
Kovová židlička skřípavě přejede po podlaze, z toho zvuku se mi obracejí střeva naruby. Magor se vzpřímí, s něčím si tam ještě chvilku šustí a potom přistoupí ke mně.
Zaměřim ho jen od pasu nahoru, má na sobě navlečenej takovej komickej žlutej skafandr, přes kterej je mu sotva vidět do ksichtu. Což mi ovšem nijak nebrání v tom, abych ho nenávistně probodával pohledem.
V jeho tváři však překvapivě nenajdu ani démonickej škleb, ani výraz perverzního šílenství, jak by se dalo očekávat, spíš jenom obyčejnou zvědavost a soustředění. Nechávám se strhnout poslední vlnkou naděje - třeba by se s nim dalo nějak rozumně domluvit. Chrchlám a snažim se vyplivnout ten posranej roubík, kterej mi brání v projevu, ten ovšem drží jak přibitej, můj trýznitel to zjevně holt nedělá poprvé...
Poníženě se na něj upnu očima člověka, kterej nemá co nabídnout, a nezbejvá mi než doufat ve smilování.
Jenže pan cvok si toho samozřejmě vůbec nevšímá, jako bych tu snad ani nebyl. Pro něco se pořád sklání a natahuje, pečlivě připravuje svůj experiment, ve kterým mám hrát hlavní roli, ať se mi to líbí nebo ne, a já s tim nemůžu absolutně nic udělat!
Úzkostí se mi svírá hrudník a můj už takhle zrychlenej dech přejde ve vyděšený chroptění. Začínám se regulérně dusit, bylo by fajn, kdyby se mi povedlo aspoň omdlít a nemusel jsem bejt při smyslech až...
Doktor Magor se zas odněkud vynoří, starostlivě se na mě dívá, pak si zkontroluje hodinky, který má natažený přes gumový rukavice, a stiskne nějaký mačkátko.
“14:09, zahájena úvodní fáze,” pronese.
Obrátim pohled zpátky na ty tři visící pytlíčky a sleduju, jak v nich rychle stoupají bublinky.
Rozfunim se tak intenzivně, až mi pěnovitá vycpávka zalejzá dozadu do krku, pokouší můj dávivej reflex a mně tak reálně hrozí, že se každou vteřinou pobleju a utopím ve vlastní šťávě. Taky hezká smrt...
Z koutků mi vyhrknou slzy, a když si toho ten žlutej zmetek všimne, přece jen se nade mnou ustrne. Pomocí chirurgických kleštiček mi štítivě uvolní oslizlej váleček z pusy - nepochybně proto, aby si mě mohl vychutnávat ještě o něco déle. Konečně se pořádně nadechnu, ovšem vyjednávací nálada mě už dávno přešla!
“Ty svině!” Chci na něj zakřičet a aspoň trochu si ulevit! Sice ze mě v kloudný podobě vyjde jen to první slovo, ale i to stačí, abych si konečně získal jeho pozornost.
Všeho nechá a nevěřícně na mě čumí.
“Svině!” Zopakuju mu ještě jednou, pěkně do ksichtu, aby bylo mezi náma jasno! Tentokrát už je mi skoro i rozumět a jeho se má urážka dotkne mnohem víc, než bych očekával. S absolutním zděšením si mě prohlíží, jako by mi na rameni právě vyrašila druhá hlava, otočí se ke kapačkám, pak znovu ke mně, několikrát zbrkle zmáčkne tlačítko, někam odbíhá a já jsem najednou z jeho reakce taky celej nesvůj, nevim, co si mám o tom všem myslet...
Co je však horší, začíná mi bejt podezřele horko. Místnost se tak nějak houpavě zmenšuje a scvrkává, její stěny mě mačkají mezi sebou a přes obličej mi padá těžkej zelenej závoj. Do těla se mi zabodávají tisíce malilinkatejch špendlíků a pak se vznítím.